Vážení čtenáři,

příběhy z cest, které máte právě před sebou, byly napsány s cílem pobavit a současně sdělit něco víc, než jen popisné informace o navštívených místech. Rovněž ani nebylo úmyslem informovat o historii té či oné pamětihodnosti. O ní si může každý přečíst v jakékoli jiné publikaci. Chtěli jsme jen nabídnout a případně se podělit o atmosféru toho určitého okamžiku nebo té určité chvíle, jíž jsme byli součástí.

Snažili jsme se zde zaznamenat prožívané pocity v kontextu s popisovanou situací, v níž jsme se zrovna nacházeli. I proto jsme také zcela záměrně vždy nepoužívali spisovný jazyk. Pokaždé nám jen šlo pouze o co nejvěrnější popis a pokud možno o co nejtrefnější pojmenování právě zažívané situace. 

Úmyslně jsme kolikrát zašli do detailů, jež se běžně nesdělují. To proto, že právě ony dokreslují atmosféru, kterou jsem nasávali plnými doušky. Neboť prožitky, ty málokdy zapomeneme; nikdo Nám je neukradne a nikdy Nám nezrezaví. A co víc, díky jim se Náš život stává o poznání kvalitnější a bohatší!

Nazrál čas uniknout civilizačnímu blázinci. Spěch, shon, stres, hluk, nervozita, nerudnost, hrabivost, neohleduplnost, povýšenost - slova, jež pojmenovávají svět, v němž dennodenně žijeme. Proč lidé zapomněli, jak prožít den, jak strávit večer? Ráno honem vstát z postele a nejlépe úprkem do práce, aby tam byl člověk načas! Nic nezvorat, udělat to perfektně a co nejrychleji - to je motto dnešního pracovního dne! Odpoledne honem na nákup, stihnout v rychlosti (nejlépe za hodinu) nějaký ten sport pro zdraví, zastavit se v jednom z bezpočtu kurzů na cokoli a upalovat domů k televizi sledovat stupidní seriál některé z přihlouplých komerčních televizí, kde se člověk šálivě pokochá tím, co nikdy v životě nebude mít nebo čeho nikdy nedosáhne. A je tu večer; srdce buší, protože nestíhá, další žeton vhozen do zdravotní pokladničky s nápisem infarkt - a opět jeden den je v pr…achu! Dnes mi bylo dvacet pět, zítra oslavím třicet osmičku a pozítří si připíšu pátý křížek! Nejen den, ale i život je najednou v nenávratnu. Zůstaly mi jen jizvy na srdci, vředy na dvanácterníku, kvůli prostatě se ani ne-to! A když už člověk nic nemůže, tak zjistí, že již může jen pokládat si dokola tu jedinou otázku: „Měl smysl ten můj život?“

Kam tedy uniknout, kde hledat klid, ticho, lásku, přátelskou atmosféru? Zřejmě v počátcích civilizace, kdy dny byly stejně klidné jako drsné, kdy každý měl přesně určenou svoji úlohu v komunitě, kdy nebylo třeba chovat se jinak, než bylo jedinci předurčeno, kdy život byl zaslouženým prožitkem - třeba jen díky tomu, že muž ulovil jelena a žena mohla semlít trochu obilí na kamenném mlýnku!

Chtěl jsem se vrátit do doby, kdy tohle všechno bylo přirozené a kdy člověk byl opravdovou součástí přírody a ne destruktivním činitelem ničícím vše, co umožňuje a dovoluje lidem žít. Rozhodl jsem se odjet na jedno z posledních míst na naší planetě, kde lze aspoň na chvíli prožít to, co kdysi dávno bylo každodenním životem. Měl jsem namířeno na Mentawaiské ostrovy a na Sumatru - ostrovy omývané vodami Indického oceánu, ležící v jihovýchodní Asii.

Píše se rok 1998...

Sumatra

K večeři bylo nakoupeno přesně to, co jsme chtěli zkusit. Nechali jsme si pochoutky nejdříve ukázat v syrovém stavu. Žáby o délce takových patnáct centimetrů spokojeně odpočívaly na hliníkovém plechu. Uprostřed se svíjel vodní had, který mohl být asi jeden metr dlouhý. Ve vzácné symbióze společně čekali, až je kuchtík usmaží. Prozkoumali jsme je, někdo jen po očku, někdo i oběma. Další si sáhnul, jiný je pohladil. Ostatní zadrželi dech a modlili se k žaludku.

Píše se rok 1997...

Byl pozdní večer, konec ledna ´95, bílá pěna pivního moku roztáčela svoje rejdy po dně sklenice v naší oblíbené hospůdce. Výčepní nezaujatě počítala vytočené půllitry, osazenstvo lokálu se nenuceně bavilo a upíjelo ze svých objednaných nápojů. Těžko kdo z nich v tu chvíli měl v hlavě to, co já! Jet a nebo nejet?

Vytáhl jsem z tašky nabídkový katalog cestovky a se slovy "Jedem do Jordánska?" jsem ho přisunul svému kamarádovi po levici. Ten zavrávoral na své barové židli, nicméně katalog rozevřel. Vlastně, proč ne?

Píše se rok 1995...